Ukázky z knihy

Znova na okamžik vnořila v skrýš svých dlaní pohled. A jako by se hořce při tom pousmála. Bylo to pousmání nejtěžšího hoře, ale hoře již dávno uzavřeného, usmířeného se svým osudem, v nějž nevtíráme víc ničeho ze svých jinakých zřetelů a přání – a že jen tak bude, jak býti má.

Načež zvolna otevřela okno.

Oknem vproudilo sem jako u přívalu tolik svěžesti a záře ranní, zavlhlé, kypré, jako mámivé kořenité vůně a síly zrání.

Načež pozvedla ty dlaně k samé hlavě. A zvolna jala se je rozevírati, jako by z nich odestříti chtěla vzácný klenot.

Ptáče zůstalo na nich volno. Po tak dlouhé době zas. Ale jako by bylo zasaženo úpornou křečí, na okamžik nedovedlo se pohnouti, jen čímsi úžasně zlekáno, vzrušeno. Snad vlivy dosavadními, snad tou kynoucí šírou volností před sebou a zvoucí září, hlásající jeho duši o zázracích nebeských. Chvělo se jen a prudce, zmateně na všechny strany očkama těkavě mhouralo. Někdy na okamžik nechalo zcela je zavřená jako v mrákotách.

A ještě prodlévalo, nedovedouc uvěřiti velkému radostnému příští nadcházejícímu mu právě a nemohouc si o něm učiniti pojmu jako o velikém štěstí, jež náhle zakynulo. I jako by také dávno bylo již zapomnělo pohádky a sny o volnosti a záři života kdysi.

Nechávala je tak, trpěliva, poshovujíc úžasu a nejistotám ptačí duše. Ani se nehnula, nic neučinila, aby snad ptáče spíše přiměno bylo k rozhodnutí. Nechávala je do libovůle, do jeho plachého vznětu. Brala divnou účast na tom nevinném zvířecím vzrušení, na tom kynoucím blahu, jež již zajisté musilo ve chvílích těch zasáhati v duši ptáčete. Ano, jako by byla ráda tomu prodlévání, tím jako by si zjednávala jisté zadostiučinění. Tím jako by i jí vytrvávala ještě sladká účast bývalých dob. Ráda, ráda byla, jako umírající vzpomíná blaha života… V omžení dechem neviditelné družné bytosti zachvěla se jí ta záludná poslední radost na duši jakoby na mystickém zrcadle. Svaté rozpomínky naposled zavířily…

Ale příliš kynula již volnost. A tolik záře rozlévalo se vůkol, jež schvacovala pozemský vzhled.

Hle, najednou ptáče zatřesklo perutěmi, vzepjalo se – ale cos nemotorného, těžkopádného, nejistého, nesebraného označilo se v tomto vzrušeném pohybu, jako když se rozběhne batoláček učící se choditi. A uvolnivši se od dlaní náhlým pohybem tím, obloukem zas trudně poklesalo k zemi, do trávy, jako raněno, bezvládně. To nebyl jistě let, vznes u volnosti. Ptáče prudce zadýchalo, nakrčilo se. Ale již tu vdechlo první závan božího vzduchu, první opojení svobody rozlilo se mu duší… A jako by zázračnou tou věcí nabralo svěžesti i síly a v jeho srdce vstoupily bouřlivě všechny blahé sny a vzpomínky života druhdy, již zavířilo perutěmi znova směleji, rušněji a vzneslo se ze země. Na nejbližší keř, hle, podařilo se mu usednouti. Bylo udýcháno, ta hruď ptačí bouřlivě tepala.

Ó, jaké blaho v tom uřícení, v tom střetu s volností! Na stromě jako by jen krátce chtělo odpočinouti, již nic je nezadrží, jen co by nabralo nových sil – ó, jaké blaho v té únavě, v tom nabírání sil ku svobodě!

Těsně přimklo se tam najednou ku sněti, jaksi celé v sebe se vtáhlo. Jako by se to ukryt chtělo před něčím, co by hrozilo mu zabraňovat v jeho postupu. Ale nic již postupu volnosti nezabrání. Zbytečně ještě v bázni a nejistotě, nemohouc pořád jaksi uvěřiti, upjatě a zkoumavě jedním směrem zíralo zpět a jako by se lekalo a hotovilo k obraně. Leč tam nic se nedálo, nikde nic nehrozilo vzhledem k němu a nabyté volnosti.

I odpočinuvši si takto okamžik, začiřikalo náhle ptáče jakoby v předzpěvu a hnulo perutěmi, nechávajíc je chvilku tak u roztouženém prodlévavém vznesu. Pak zaklokotalo. Vzdulo se to cosi úžasného, nebývalého v jeho hrdélku, zašveholilo jako v jásání, jako u výtrysku nesmírného rozpjatí radosti a blaha. Byla to jen krátká píseň, ale jakoby píseň vítězná!

Načež již rušně vzlétalo…

Kynoucí volnost nekonečnosti a božská lázeň všeobjímající nebeské záře jako zázrakem vzpružila mdlé, ochromené údy ptačí a rozohnila jeho duši k síle, touze a naději. A všechny dávno jako pozapomenuté zlaté pohádky a sny o volnosti a blahu života náhle v omamné závrati vystoupily v ní.

A jediná již závrať unášela tu bytost ptačí. Ulétalo z křoviny na křovinu, dál a dále oddalujíc se od toho bílého domku, až mizelo v nedohlednu a volnosti těch těžkých, vonných, tanoucích tam lesů, v té pohádkové říši jejich…

Nechávala okno otevřené a hleděla za ulétajícím ptáčetem tak dlouho, dokud je bylo zřít… Ještě jako trsek pavučinky zakmitlo v dáli. Pak zapadlo navždy – –

z povídky Černohlávek

Krve by se byl nedořezal tehdáž u toho člověka pod oním prvním dojmem, jakoby příšerným dotčením, když jednoho rána vyjížděje ze dvora měl najednou zdání, jako by mu zakulhal kůň. Kůň zakulhat – a děs pojme koňaře. – Temná, ohromivá tucha provalila se mu hned duší, z oněch tuch strašných, zdrcujících prvním rázem člověka celého, poněvadž zdají se s sebou přinášeti hned neodvratnou jistotu, jež jen v tom dosahu svém za každou cenu se odmítá jaksi mimoděk ochranným klamavým pudem, aby člověka hned naráz nepohrobila. Byla to tenkrát tato pravdivá tucha –

Zavřel to na chvíli oči, postřehnuv tu okolnost. Ledovělo mu zatím v nitru, jako by se tam všeho uchopil mráz. Zavřel oči domnívav se, že to byla jen mátoha vidění, jež za okamžik musí přejíti; ale přitom černý dravý tok valil se mu vším jeho lidským ponětím, pustoše je. Nebylo to zrovna ke snesení v ony okamžiky. A raději zas násilným rázem, najednou všemu pohlédnouti chtěje v tvář, oči rozevřel, doširoka, vyjeveně, jako v divém vymknutí se ze sebe – a nebylo ostatního světa pro ty hltající zornice než toho jednoho místa, jakoby strašné díry, jakoby propadliště, té jediné oblasti, té oblasti osudné, v níž přihodila či zdála se mu ona věc.

Nebyl to sen, ani mátoha, žádné pouhé přecházivé zdání: mesiáš kulhal. On si někdy také kůň zakejkluje, zakulhá si z bravury, z nezbednosti, a přišij mu jednu bičem, strhni zavčas opratí, hned toho zanechá! Ale jak tento zakulhal, jak tak divně, neobvykle vlekl tu svou náruční přední nohu za sebou tak s ní bolestivě vybočuje – a jak se při tom tvářil, a jak ty zářné vypouklé oči jeho zřejmě smutněly, v zlém trudu zároveň k němu nazad pomžikujíce, jako by bolestně v bezpomocné lítosti se hanbily, to neznačilo kejkle takové…

Bože, Bože!

– „Evha, evha,“ zadunělo zhluboka zadrhnutým a zprázdnělým hrdlem toho člověka a při tom zrovna dech mu docházel.

Kůň zastavil a vylehčil hned tu nohu, vylehčil nohu jeho mesiáš – a při tom se ten člověk začal mlátit do čela. A jak smutně pak sklopilo zvíře hlavu, jako by tušilo ona muka, jež svému hospodáři působilo, a dávajíc zároveň najevo, že nemůže si pomoci.

Jemu zatím mrtvolná studenost rozlévala se celým tělem, co na okamžik ještě bezradně prodléval, nejsa s to vybaviti se ze svého úžasu, ústa maje malátně rozevřená.

Za chvíli ale praštiv opratí a bičem skočil ku koni. Ještě dřív v trhavém zamžiknutí, za jakési posupné, rozezlené bezuzdnosti zablikal vůkol sebe; byl by ubil každého svědka věci té a svého zřícení – a jestli zvláště někde žena nečíhá, aby viděla, co se děje, ta jizlivá dračice; byl by ji v tuto chvíli najisto umlátil, do němoty, aby jen neozývaly se její běsné výčitky, a aby neslyšel její sveřepý posměch, jímž by ho najisto obsypala.

Naštěstí nebylo nikde nikoho, také na její štěstí jí tu nebylo. Tak byl by mu každý nesnesitelný v jeho neštěstí, jež prožiti chtěl si sám…

„Mesiáši, mesiáši,“ zahýkal dutě z ochraptělých prsou, tak jen, co by nikdo jiný ho nemohl slyšeti, ale v takovém temném zaléhání, jako by dovolávati se snažil neproniklými končinami.

„Slyšíš, co je ti, co se ti stalo, druhu můj?“

z povídky Nehoda mesiáše

I kdyby se bylo v matce Doubravské soustředilo hoře celého světa a v nejzoufalejším úsilí se provalovalo, marno bylo úpěti, marno jí samé hledati a toužiti, aby seznala aspoň to místo – jen to místo aspoň drahé, svaté po nenahraditelné její chalupě, kde taková léta si vládla a jíž uvykla jako svému životu. Marno, v té šíré spoustě jednotvárné a neohraničené rudého tajivého bahna a kalně vířivé vody, shledávati se s takovou nepatrnou okolností, jako je bývalé stanoviště nějaké chalupy. Jako mizivá skořápka byla by v této záplavě připadala i sama chalupa. A po stanovišti jejím se docela sháněti – zdálo se tu zrovna směšno.

Rudě vzplála v nachu celá nebesa a země krvavě zaplála jim vstříc. Jako by nyní z celé té spousty rozbředlé země, zatopené, servané, poskvrněné nekonečným bahnem, vytryskala jediná jitřivá znoj krve. Východ vzejmul se v ohnivou náruč, jež sahala po zemi…

Až z ústraní, nedaleko matky Doubravské, cosi úžasně mizivého v té rozloze zaplání nebes a země začalo se hýbati, provalovati a jako by snažilo přiblížiti se k ní. Plaše, bojácně, nejistě se to dělo. A namáhavě, v těžkém prodírání, jako by úhoři bylo se sunouti po suchu. Také na této pohybující se věci zajitřilo se kus krvavého úsvitu – ovšem bylo to také plno kalného, těžkého bláta, jež lpělo v celých chomáčích. Dovede se totiž zachytiti z míry bláta na takovou rousnou srst psa, delší málem, než je sám. Blížil se to takto domácí pes – starý chundelatý Vořech – a v nánosu bahna jeho nohy nedosti již sloužící docela se propadly, až po břicho, ba ještě výše, až kam to šlo; výše to již věru nešlo. Cesta to zrovna křížová i pro takového psa, jenž žil u matky Doubravské a leccos zdál se již s sebou zkoušet – tím těžkým, nepoddajným, lepkavým bahnem, cesta téměř nemožná. Ale konečně se mu přec podařilo dojíti cíle, totiž tam, kam chtěl.

Kam to chtělo to zvíře?

Pozastavilo se najednou nedůvěřivě na jednom místě. Místo jako jiné, co na tom! Ale nějak nápadně se na něm pozastavil ten pes. A jak to psi činívají, když podařilo se jim dosíci jakéhosi cíle, pozvedl nejprve hlavu a tázavě kolem sebe se rozhlédl. Ale matky Doubravské vedle jako by si nevšímal, jako by nebyla ani jeho hospodyní. Bylo přitom v jeho psím vzhledu cosi nadmíru uboho a žalostno, ač u jakéhosi toho cíle zdál se přec jen být, neboť z místa se nehýbal pořád k sobě snaže se jaksi upoutávati pozornost. Načež schýliv hlavu natáhl čumák, svůj mňouravý, podivný, krátký, chundelatý čumák – může-li se ovšem něco tak krátkého a chundelatě zarostlého a podivného vůbec čumákem nazývati a vůbec se to natáhnouti – napjal jej pak ještě víc jako v pokračujícím a čím dál více ujišťujícím se větření a zaryl zprudka do bahna.

Bylo to ani ne patnáct kroků od místa, kde stála matka Doubravská.

Zachňapal pak v tom místě, jako když si vyšel do polí a někde v díře pod břehem zvětřil by sysla. A vytáhnuv napotom čumák cele obdařený bahnem, takže již nyní docela nebyl ani psímu takovému čumáku podoben, měl nejdříve za povinnost, jak se i slušelo, bahno tlapkou setříti, aspoň pokud to bylo možno, a řádně si odfrkati. Byla k tomu chvilka třeba. Načež dal se do vytí a štěkotu. Do vytí tak kvílivého a žalostného, že v každém bezděčném svědku bylo by srdce zausedalo nad zvířecím žalem neznámým, nebo co to ten pes měl. Takovou chvíli vedl počínaje si v tom svém psím nářku tak jaksi bezohledně, jako to činí ženské zachvácené svým zoufalstvím. Mohlo se tu dít kolem, co chtělo, ten pes ze svého vytí nedal by se vyrušiti. A při tom se to bláto jaksi na něm pohybovalo. Až pak jal se zase usilovně hrabati u tohoto nalezeného jakéhosi cíle, ač to bylo místo zcela jako jiné v tom rudém zbubřelém bahnu, zcela nic se neodlišující. Ač tak těžko bylo se prohrabávati silným, vazkým nánosem slabým jeho tlapkám, přece hrabal vytrvale, jako o závod, někdy zrovna horečně a celkem čím dále chvatněji a posléze jako by se mu dařilo čehosi skutečně se dohrabovati. Zanechav tu svého počínání a vzhlédnuv významně kamsi vzhůru, zavyl znovu, jinak než předtím, v jakési nenadálé zvířecí zjitřené radosti, a upřel napotom ty zarostlé, a k tomu ještě nyní bahnem zalepené oči své v patrném nějakém vyzývání na nedalekou paní svou, jíž teprv nyní jako by si povšiml. I ocasem chtěl při tom zřejmě zavrtěti, leč to se mu naprosto nezdařilo, bylť příliš zatížen bahnem, a tak jen něco řidšího bláta obloukem z něho odtrysklo. A bylo vše to tak nějak směšné, a přitom tak žalostné – zvláště když těma očima jako by neobvykle mžoural snaže se snad lépe prohlédnouti, dalo-li se to vůbec vzhledem k tomu bahnu a té zarostlosti. Matka Doubravská i ve svém ustrnutí nemohla posléze vše nepozorovati. Co má ta mrcha? prokmitlo jí zuboženou hlavou. A když pes nadále neustával ani hrabati, ani čumákem porývati, ani výti, ani štěkati, ani tak mžourati – a čím dále zřejměji jevila se v jeho počínání i jakási radost a jakási úzkost, i jakési obávané napětí a jakési nedočkavé očekávání: tu pokládala matka Doubravská za svou povinnost vše vyšetřiti. Zavolala nejdřív na psa, ale pes jíti nechtěl. Docela jít nechtěl, ač jináče poslouchal snesitelně.

Šla tedy sama, přebrodivši se až k němu. Vysokým jejím nohám, na nichž žádný háv nemusil se úzkostlivě obávati zablácení, a jež ostatně matka nesnažila se zbytečně ukrývati majíc sukni, třebas byla již docela zmáčena, pořádně vykasanou, nebylo to tak zatěžko jako prve nohám psa a ani to tak dlouho netrvalo, mělať matka odjakživa rázný krok.

Zatím značný kus bahna, z něhož pomalu voda vysákala, podařilo se psu odstraniti. Na obě strany je prackama rozmetal. Ostatně nebyla v těch místech vrstva bahna příliš silná. A pod ní jako by bylo tvrdo a hladko. Zdálo se také, že jest tu spodek jako zvýšen a jaksi pravidelně do čtverců rýhován. Povšimla si toho matka, bylo jí to nápadno jako tomu psovi. Neobávajíc se zašpinění, sehnula se nehorázně a sáhla spěšně na to místo, jež přejela několikrát rukou, jako by snažila se je očistiti – ještě temněji a jaksi palčivěji zbrunátněla při tom její líc. Ale bylo třeba ještě pořádněji se přesvědčiti. Mokrou kytlí tedy otřela, co se otříti dalo, čímž ještě větší prostranství jaks taks načisto od bláta se očistilo. Pes jako by jí pomáhal dorážeje jí nedočkavě čumákem do rukou a pokňučívaje při tom náruživě, jako by se jednalo nejméně o nějakého vyslíděného zajíčka, na nějž se hned již musí přijíti. Pak nemotorně a k nezbytí se konečně pletl své paní do jejího počínání, že ho musela nohou odhoditi kus stranou – jako by se to chuchval bláta smýkl…

Můžeš se trochu upokojiti, matko Doubravská, zmírniti kruté hoře své. Něčeho se ti přece dostalo. Cos totiž odhalila, je kus tvé hrdosti a pýchy, tuze ovšem nepatrný zbytek – je aspoň jakoby hrob po nejdražším miláčku.

Ano, byl to tu jakýsi hrob, sled zřícení. Vlastně prázdné nic, na němž donedávna tak mnoho se nalézalo. Dobře nepochybně poznala matka Doubravská toto odhalené místo. Tady stávala totiž kamna. Vedle nich několik dlaždiček, pozůstalých jedině ze všeho příbytku. Je nedovedla voda vyrvati. Anebo nechtěla se již s takovou malicherností obírati, že měla ještě větší cíle pustošení před sebou, za nimiž, zanechavši již těch hloupých dlaždiček, dále se hnala.

z povídky Jen si odpočiň…